„Začalo to.“ Začala jsem vysvětlovat průběh vyšetřování.
Před týdnem jsem dostala speciální nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout, ale nedokážu přijít kdo je pachatel. Mám jen místo, čas, tři osoby, ale přitom jedna z nich viděla přímo pachateli do očí. Jenže sama se stala obětí, takže mínus jeden svědek. Stále mám dva svědky, ale po pár dnech jeden svědek opustí město a já nemám takovou pravomoc, abych ho jsem do stala. Jediný svědek, který zůstal je němí a neumí ani psát, a ani znakovou řeč. Vyprávěla jsem až do teď.
„ Něco mi uniká,“ zamyslela jsem se, „ no jasně, vždyť celou dobu je pachatel před mýma očima. Ha, tak jo jdu si pro tebe.“
Neptám se a jdu rovnou do stanice. Strážnice Rossuová běží zamnou i když jdu, tak moje chůze vypadá jako kdybych se vznášela. Rázným krokem mám namířeno ke kartotéce. Jedním pohybem ruky jsem otevřela jeden šuplík. Prstem jsem přejela po kartách a zastavím prst přímo na jedné složce. Vytahuji ji a usmívám se, protože je to zrovna tenhle člověk Leonardo Delion. Nová módní ikona. Zapletený z mafii. Mafie si dává pozor na to kde se ukáže, tak nikdo neví jak se jmenuje. Četu si rychle složku a vypadne z ní magazín. Z hlavním titulkem, jak se MOON INDUSTRIES a Delion mód střetávají v boji o první místo. Dívám se pozorně na fotografii. Nic mi neříká. Otevřu magazín a na první straně rozhovor z Kim Moonovou. Otočím další stranou a tam vidím její novou kolekci. To jsou asi šaty, které byli mezi posledními než… . Zavřela jsem magazín a četla dál složkou. Delion měl spadeno na MOON INDUSTRIES, ale on je nějak zapleten s tím případem co mám. „Slečno,“ vedle mě se ozvala Rossuová, „ tady nemáte co dělat.“ Zvedla jsem zrak a pousmála se.
Složku s magazínem jsem vrátila do kartotéky. „Děkuju,“ vykročím pryč, „vím kdo je zabil. Nájemný vrah, který je placený největší mafii ve městě. Takže případ je definitivně u konce.“ Pomalu jdu ke dveřím. „Počkejte, jak jste mohla jen z předčtení určit pachatele?“ zmate ně se poškrabala po spánku, „z toho co jste mi řekla. By ani nešlo určit koho jste vytáhla ve složce.“
Otočím se na ni a mlasknu. „Vidím, že vás zajímají víc záhady než jezdit na hlídce. Mám návrh.“ Otevřeli se dveře a do stanice vešla žena. Byla rozrušená. „Potřebuji pomoc.“ Skovala se za mě. Vtom se dveře rozrazili. Periferně jsem viděla jak strážnice vytáhla zbraň. Před námi stál muž. Rudý vzteky a v levé ruce má nůž. „Pojď jsem. Něco mi dlužíš, ty svině.“ Rozmáchl se a já udělala výpad vpřed. Mé tělo se hýbalo v podstatě samo. Popadla jsem muže za pravé zápěstí. Zkroutila jsem mu paži za záda a on se napnul. Přitiskla jsem mu ústa k jeho uchu. „Pokud se neuklidníš a neodložíš ten nůž, tak ta policistka střelí.“ Muž se více napnul a cukl. Vytasili se mi špičáky a jemu se jemně dotkli kůže. „Uklidni se,“ sykla jsem, „ pokud se jen pohneš doprava jsi na místě mrtví.“ Cítím jak mu pod kůží tepe tepna. Polknu a sevřu mu více zápěstí. „Dobrá.“ Hodil nůž na zem. Zvedl prázdnou ruku nad hlavu. Strážnice Rossuová mi hodila pouta a já jej zatkla. „Jste zatčen. Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být použito proti vám u soudu. Máte právo na právního zástupce, pokud si právního zástupce nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Rozumíte svému právu.“ Strčím do něj. Špičáky schovám. Muž jde chodbou kde si ho převzali policisté. Opráším si dlaně a vrátím se k recepci. Všichni na mě hledí. „Páni.“ Rossuová ke mně přistoupila. Podívám se na ni, ale trochu se zamotám. Přitom zákroku jsem si nevšimla, že dovnitř svítí slunce a trochu mi spálilo kůži za krkem. Chytla jsem se za čelo. „Potřebuji si sednout,“ sklesle jsem si našla jednu židli, „tohle bude dlouhý den.“ Opřu se hlavou o zeď a zavřu oči.
Před týdnem jsem dostala speciální nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout, ale nedokážu přijít kdo je pachatel. Mám jen místo, čas, tři osoby, ale přitom jedna z nich viděla přímo pachateli do očí. Jenže sama se stala obětí, takže mínus jeden svědek. Stále mám dva svědky, ale po pár dnech jeden svědek opustí město a já nemám takovou pravomoc, abych ho jsem do stala. Jediný svědek, který zůstal je němí a neumí ani psát, a ani znakovou řeč. Vyprávěla jsem až do teď.
„ Něco mi uniká,“ zamyslela jsem se, „ no jasně, vždyť celou dobu je pachatel před mýma očima. Ha, tak jo jdu si pro tebe.“
Neptám se a jdu rovnou do stanice. Strážnice Rossuová běží zamnou i když jdu, tak moje chůze vypadá jako kdybych se vznášela. Rázným krokem mám namířeno ke kartotéce. Jedním pohybem ruky jsem otevřela jeden šuplík. Prstem jsem přejela po kartách a zastavím prst přímo na jedné složce. Vytahuji ji a usmívám se, protože je to zrovna tenhle člověk Leonardo Delion. Nová módní ikona. Zapletený z mafii. Mafie si dává pozor na to kde se ukáže, tak nikdo neví jak se jmenuje. Četu si rychle složku a vypadne z ní magazín. Z hlavním titulkem, jak se MOON INDUSTRIES a Delion mód střetávají v boji o první místo. Dívám se pozorně na fotografii. Nic mi neříká. Otevřu magazín a na první straně rozhovor z Kim Moonovou. Otočím další stranou a tam vidím její novou kolekci. To jsou asi šaty, které byli mezi posledními než… . Zavřela jsem magazín a četla dál složkou. Delion měl spadeno na MOON INDUSTRIES, ale on je nějak zapleten s tím případem co mám. „Slečno,“ vedle mě se ozvala Rossuová, „ tady nemáte co dělat.“ Zvedla jsem zrak a pousmála se.
Složku s magazínem jsem vrátila do kartotéky. „Děkuju,“ vykročím pryč, „vím kdo je zabil. Nájemný vrah, který je placený největší mafii ve městě. Takže případ je definitivně u konce.“ Pomalu jdu ke dveřím. „Počkejte, jak jste mohla jen z předčtení určit pachatele?“ zmate ně se poškrabala po spánku, „z toho co jste mi řekla. By ani nešlo určit koho jste vytáhla ve složce.“
Otočím se na ni a mlasknu. „Vidím, že vás zajímají víc záhady než jezdit na hlídce. Mám návrh.“ Otevřeli se dveře a do stanice vešla žena. Byla rozrušená. „Potřebuji pomoc.“ Skovala se za mě. Vtom se dveře rozrazili. Periferně jsem viděla jak strážnice vytáhla zbraň. Před námi stál muž. Rudý vzteky a v levé ruce má nůž. „Pojď jsem. Něco mi dlužíš, ty svině.“ Rozmáchl se a já udělala výpad vpřed. Mé tělo se hýbalo v podstatě samo. Popadla jsem muže za pravé zápěstí. Zkroutila jsem mu paži za záda a on se napnul. Přitiskla jsem mu ústa k jeho uchu. „Pokud se neuklidníš a neodložíš ten nůž, tak ta policistka střelí.“ Muž se více napnul a cukl. Vytasili se mi špičáky a jemu se jemně dotkli kůže. „Uklidni se,“ sykla jsem, „ pokud se jen pohneš doprava jsi na místě mrtví.“ Cítím jak mu pod kůží tepe tepna. Polknu a sevřu mu více zápěstí. „Dobrá.“ Hodil nůž na zem. Zvedl prázdnou ruku nad hlavu. Strážnice Rossuová mi hodila pouta a já jej zatkla. „Jste zatčen. Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být použito proti vám u soudu. Máte právo na právního zástupce, pokud si právního zástupce nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Rozumíte svému právu.“ Strčím do něj. Špičáky schovám. Muž jde chodbou kde si ho převzali policisté. Opráším si dlaně a vrátím se k recepci. Všichni na mě hledí. „Páni.“ Rossuová ke mně přistoupila. Podívám se na ni, ale trochu se zamotám. Přitom zákroku jsem si nevšimla, že dovnitř svítí slunce a trochu mi spálilo kůži za krkem. Chytla jsem se za čelo. „Potřebuji si sednout,“ sklesle jsem si našla jednu židli, „tohle bude dlouhý den.“ Opřu se hlavou o zeď a zavřu oči.
Toto je ukázka z rozepsaného autorského příběhu.
Zpět do Světa Saary →